Fryčer o raplovství i životě na plný plyn: Jsem poskládaný jak lego, směje se

Foto: Rosťa Pfeffer, hcorli.cz

Miroslav Fryčer je jednou z velkých osobností našeho hokeje. Jeho nejen hokejový život je pozoruhodný. Šel si za svým snem, když emigroval z tehdejšího Československa do zámoří. Za oceánem si postupně vydobyl pověst respektovaného útočníka. Své nejlepší roky prožil v Torontu, kde je i dnes vnímán jako legenda Maple Leafs.

President Cup 2020

Nynější kouč Znojma prožil řadu vrcholů i pádů. Také proto mají jeho názory velkou váhu. Přečtěte si druhý díl jeho otevřené zpovědi. Ta se tentokrát týká především vzpomínek na NHL a života obecně.

Pojďme k druhé části rozhovoru. Prožil jste bohatou hokejovou kariéru. Emigroval jste a byl jste jedním z prvních Čechoslováků v NHL. Rozmýšlel jste se o emigraci dlouho, nebo jste si byl jistý?
Měl jsem jasno. Jsem takový, že pokud mi někdo omezuje svobodu nebo cokoliv, jsem nepříčetný. To platí i dnes. Proto jsem neváhal. Byl jsem si jistý tím, co chci udělat. Věděl jsem, že chci hrát tu nejprestižnější hokejovou soutěž na světě, což je pro hokejistu NHL. Ostatní ligy se NHL zkrátka rovnat nemůžou. Jsem navíc typem člověka, který neumí dělat kompromisy. I proto jsem si za tím šel.

Navíc ta představa, že mě zavřou na dva roky na vojnu, omezí mi svobodu, nebudu moct někam jít a pak ve třiceti skončím tím, že mi dají dres a hodinky, s tím jsem se opravdu smířit nehodlal. Chtěl jsem dosáhnout svého snu. Pokud máte sny, žijete, to by si měli uvědomit všichni. Mým snem bylo od začátku kariéry hrát vždy ten nejlepší možný hokej, přičemž v momentě, kdy jsem měl možnost jít do NHL, mě opravdu nemohlo nic zastavit. Ještě dnes mi občas naskočí husí kůže, když si na to všechno vzpomenu, ale byl jsem rozhodnutý hned. Tvrdohlavost a svéráznost ke mně vždy patřily a patří i teď.

Pro dnešní generaci je vaše tehdejší rozhodování asi nepředstavitelné. Uvažoval jste o tom, že byste dělal kupříkladu nějaké besedy?
Nejsem rád středem pozornosti. Za kariéru jsem si všech možných rozhovorů užil dost. Nikdy jsem se nikam necpal a necpu ani dnes. Mě třeba neuvidíte ani v tričku Toronta. Je mi proti srsti představa, že bych na sebe strhával pozornost. Pokud se mě na cokoliv někdo zeptá, mluvím rád a otevřeně, to ano, ale sám od sebe to opravdu nevyhledávám. Pro dnešní generaci je všechno tohle věc naprosto nepředstavitelná. Srovnal bych to s tím, když jsme se my jako mladí dívali na filmy pro pamětníky. To si zkrátka musíte zažít. Člověku, který to nezažil, to nevysvětlíte. Nemá smysl se v historii moc hrabat, ale je fakt, že tohle by se nějak uchovat mělo. Ten způsob, kterým jsme tady žili. To už ale není na mně. Já jsem svůj sen žil, žiju ho ještě i dnes, ale nesnažím se tehdejší věci vysvětlovat dnešní generaci. Už je jiná doba.

Když jste přicházel do Ameriky, obával jste se něčeho?
Já jsem byl v té době takový, že mi to všechno bylo fuk. V začátcích jsem se ani nedomluvil. Věděl jsem, že tam jsou bratři Šťastní, což byla pro mě mimo led neskutečná pomoc. Budu jim za to vděčný až do smrti. My jsme prakticky jedna rodina. Někdy to přeháním a říkám, že jsem jejich čtvrtý brácha, ale je to tak. Ničeho jsem se každopádně nebál, věděl jsem, že si jdu za svým snem. Říkal jsem si, že když už se tam dostanu, budu jen kousek od toho, abych vlezl na ten led. To mě ohromně pohánělo.

„O emigraci jsem byl rozhodnutý. Jsem nepříčetný, když mi někdo omezuje svobodu. Chtěl jsem hrát NHL. Nehodlal jsem se smířit s tím, že ve třiceti skončím tak, že mi dají dres a hodinky.“

Jak vás poslouchám, jste typ člověka, který ve svém životě nikdy zpětně ničeho nelituje, co?
Ne! Vždycky jsem měl takovou náturu. Kdykoliv jsem udělal nějaké rozhodnutí, tak jsem si za ním stál. Jednám na rovinu, snažím se slušně, to samé očekávám i od druhých, ale zároveň nemám problém poslat někoho někam… Ať už to byli komunisté, popřípadě kdokoliv jiný. Pokud mi k tomu samozřejmě dotyční dají důvod. Jsem takový i dnes a teď už to opravdu měnit nehodlám. (směje se)

Jak jste se vyrovnával s předsudky, které za oceánem panovaly obecně vůči lidem z tehdejšího Sovětského svazu?
Ty tam byly celou tu dobu. Pro začátek osmdesátých let to bylo typické. Zažil si to každý, kdo tam v té době, nebo i dřív, přišel. Největší vlna Evropanů tam pak přišla až po nás. Takže do doby, než jste si získali v týmu nějakou pozici, jste si tím procházeli. Často to bylo i ze strany vlastních spoluhráčů, protože my byli ti, kdo jim bral práci, což bylo nepříjemné. Brali jsme nějaké peníze a mně byly vlastně fuk. Byl jsem rád, že můžu hrát, ale představte si, že část domácích musela přes léto do práce. Dělali třeba vyhazovače na diskotékách a podobně. Z tohoto pohledu nás ze začátku moc rádi neměli. Bylo to nepříjemné, nicméně když se na to podívám zpětně, pro život to bylo fajn. Dobrá zkušenost. 

„Předsudky vůči lidem ze SSSR byly v Americe celou tu dobu. Často to bylo těžké i ve vlastním týmu, protože my byli ti, kdo domácím bral práci. Ze začátku to bylo nepříjemné, když se za tím ale ohlédnu zpětně, byla to dobrá zkušenost.“

Každá zkušenost je pro život zkrátka dobrá, že? Tím se řídíte…
Jasně! Každá zkušenost vás v životě posune dál. Jako hráče i jako člověka. Díky těm prožitkům už jsem pak postupně věděl, jak se tam chovat, co očekávat… Dalo mi to hodně. Byla to dobrá škola.

Jak vám s překonáváním těchto věcí pomohli právě bratři Šťastní, které jste vy sám už zmiňoval?
To byla neskutečná pomoc. Kluci, kteří tady byli v jiných klubech, například Michal Pivoňka, Franta Černík, Milan Chalupa… Ti to měli o to těžší, že byli v mužstvu sami, což nebyla žádná sranda. Já dostával velkou pomoc právě od těchto kamarádů. Nevím, kde bych bez nich byl. Těžko se to vysvětluje lidem, kteří to nezažili. Díky nim pro mě byla adaptace mimo led nicméně určitě snazší.

Jste i dnes v kontaktu s bratry Šťastnými?
Pořád! Hlavně tedy s Tondou a Peterem, protože Marian je v Quebecu, kde má golfové hřiště. S Tondou a Peterem jsem ale v kontaktu pořád. Občas za nimi zajedu do Bratislavy, párkrát byli oni tady ve Znojmě. Bavíme se opravdu často.

Foto: Rosťa Pfeffer, hcorli.cz

Když se pak sejdete, to asi hodně vzpomínáte na staré časy, co?
No tak to my rádi! Je na co vzpomínat. Máme spolu hodně zážitků, spoustu srandy, takže se u toho vzpomínání vždy dobře bavíme. Tak je to při každém našem setkání. (usmívá se)

Mnozí o vaší generaci říkají, že jste byli evropskými průkopníky v NHL. Vnímáte se tak i vy sám?
To vůbec ne. Já to tak nevnímám. Byl jsem Evropan, který tam šel hrát hokej, to bylo vše. Řada krajanů tam byla už před námi, ať jsou to bratři Šťastní, Václav Nedomanský nebo Ríša Farda… Pak třeba Salming či Kurri, ti byli mláceni jako žito. Právě tyhle já považuju za průkopníky evropského hokeje v NHL. Je pravdou, že nás Evropanů tam tehdy bylo hodně málo, ale jak jsem řekl, jako průkopník se opravdu necítím.

Zkusme to porovnat s dnešní generací. Dnes mají mladí možnost si o zámořském hokeji vše dohledat, vy jste takové příležitosti neměli. To musela být velká nevýhoda…
Tak to každopádně. Za mé doby jste měl pevnou linku, to bylo všechno. Když jste tam nebyl, tak jste absolutně nemohl mít přehled. Nebyly zprávy, nebyl internet… Z tohoto pohledu to bylo o tom, že když jste se tam dostal, musel jste vše prožívat poprvé až na vlastní kůži, ale… Možná právě o to to bylo lepší. Mohli jste se pak líp poučit, líp se nabíraly zkušenosti, o nichž už jsme mluvili.

V některých věcech to nicméně bylo dost nepříjemné. Je něco jiného, jestliže jste tam v rámci nějakého turnaje na dva nebo tři týdny a to, když tam máte žít už natrvalo. My jsme věděli, že se tam mluví anglicky nebo francouzsky, a to bylo prakticky vše. Jenže samozřejmě byly jiné zvyky, jiná kultura… Na tohle si člověk musel zvyknout, právě to bylo opravdu těžké.

„Za naší doby byla prakticky jen pevná linka. S dnešní dobou se to nedá srovnávat. Vše jste si tam musel prožít poprvé až na vlastní kůži. Možná o to to bylo lepší.“

A co hokejové odlišnosti? Musel jste si na něco vyloženě zvykat?
To ani ne. Mně ten zámořský styl spíš vyhovoval. Já byl vždycky takový "rapl", snažil jsem se hrát tvrdě, měl jsem to rád. V tomto smyslu to bylo pro mě fajn. Když se člověk podívá na videa z té doby, s dnešním hokejem se to prakticky nedá srovnávat. Bylo to o něčem jiném. Ale jak říkám, já si neměl na co stěžovat.

Snad jediná věc, na kterou jsem si musel zvykat byla ta, že se v den zápasu trénovalo stejně intenzivně, jako když byl normální kondiční trénink. Popřípadě to, že jste hrál během týdne čtyři zápasy. Tohle byl nezvyk, hlavně v prvním roce. Po hokejové stránce mi ten styl ale absolutně seděl. Navíc mě nabudili diváci. Když jich chodilo na zápasy třeba dvacet tisíc a všechno hučelo, to bylo něco pro mě.

Říkáte, že vám místní styl seděl. Mně navíc přijde, že hráči ze zámoří postupně okoukali vaši evropskou šikovnost, teď ji možná ovládají líp než my…
To já už říkám minimálně deset let. Chceme všechny kopírovat se vším všudy. To nejde. Kanaďané to udělali tak chytře, že si nechali to svoje, což je síla, vůle nebo zarputilost, navíc si vzali to nejlepší z nás, Švédů či Finů. Z toho teď neskutečně těží. Nepřizpůsobili se jen jednomu. Když se dnes podíváte na amerického či kanadského beka, nevíte, jestli je to Evropan nebo Kanaďan. Jejich individuální schopnosti šly hodně nahoru díky tomu, že si nechali svůj základ, k němuž přidali to nejlepší z Evropy. To je právě ten problém u nás. My chceme něco kopírovat se vším všudy, a to nám často pak nesedí.

„Můj názor je takový, že největší problém našeho hokeje tkví v tom, že chceme pořád někoho kopírovat se vším všudy. Kanaďané to udělali tak šikovně, že si nechali svůj základ, k němuž přidali to nejlepší z nás, Finů a Švédů. Když se dnes podíváte na jejich beka, tak nepoznáte, jestli je ze zámoří, nebo z Evropy.“

V době vašeho působení v NHL ještě nebylo tolik možností, jak ji v tehdejším Československu sledovat. Myslíte si proto, že jste v zámoří respektovanější než u nás?
Už jsem to říkal, nemám rád nějakou popularitu, nikam se necpu. Raději se schovávám doma, popřípadě v úzkém rodinném kruhu. Odešel jsem v době, kdy dominovala generace kolem Ivana Hlinky, Vladimíra Martince, Jaroslava Pouzara a tak dál. To byla zlatá generace celého našeho hokeje. Já jsem se mezi nimi tak jako motal.

Proti řadě z nich jsem nastupoval jako šestnáctiletý, přičemž jsem pak s nimi nastupoval v nároďáku. Takže jsem tam s nimi byl, ale ne na takovém výsluní jako oni. Když tahle generace skončila po mém posledním světovém šampionátu, zrovna jsem utekl. Proto mě lidé v Československu moc nechytali. V době, kdy nastoupili do nároďáku na vůdčí role moji vrstevníci, jsem už byl v zámoří. To je důvod, proč mě nějaká sláva v Československu minula. A nechybí mi to, nikdy jsem o to nestál.

Jako hvězda si tedy nepřipadáte, že?
Ne. Jsou jiní, kteří by si pozornost zasloužili. Třeba doktoři nebo vědci. My jsme jen honili černou gumu. Nemusím se nikde ukazovat, jak už jsem řekl.

Ale co Toronto? Tam hokej berou jako náboženství a vy jste tam prožil své nejlepší roky. Musel jste tam být za hvězdu, od které lidé žádají autogramy a společné fotky…
To dělají i dnes. Jak jste řekl sám, v Torontu je hokej náboženstvím. Když tam odvedete dobrou práci, už tam zkrátka zapadnete, lidé na vás nezapomenou. Jednou Leafs navždy Leafs, to tam platí. Hokejem jsou opravdu pobláznění. Nedovedu si představit, co se stane, až jednou vyhrají Stanley Cup. Lidé mě tam poznávají i dnes, což je příjemné, protože víte, že jste tam zanechal nějakou stopu. Fajn pocit.

„V Torontu mají vše potřebné. Největší problém je tam enormní tlak. Větší, než ve většině ostatních klubů NHL. Musíte tam mít dostatečně psychicky odolné hráče, jinak se z toho tlaku podělají.“

Jak hodnotíte šance současného Toronta? Mají tam mladou generaci, můžou podle vás v brzké době získat Stanley Cup?
U nich je podle mého jediný problém. Každý rok je tam dostatek talentů, dobře poskládané mužstvo. Mají na to peníze, ale tím problémem je, když tam nemáte dostatečně psychicky odolné hráče. Tlak je tam enormní. Když o něco jde, musí kluci vydržet třikrát tolik než někde třeba v Tampě nebo Carolině a tak dále. Loni měli blízko k tomu, aby porazili Boston. Sedmý zápas hráli doma a zase to neudělali. Ten tlak, který tam panuje, si málokdo umí představit. Maximálně kluci, co hráli v Montrealu. Z toho plyne, že když v Torontu budete mít dostatečně odolné hráče s tím talentem, co mají, jsou schopni to vyhrát. Jinak se ale podělají.

Vy sám jste si toho tlaku evidentně užil dost, že?
Ano. Proto vím, o čem mluvím. Vezměte si, že doba jde navíc dopředu. O to horší to má dnešní generace. Za nás nebyly mobily či sociální sítě. My jsme mohli vypnout rádio, popřípadě nekupovat noviny, a tak nějak jsme se tomu částečně vyhnuli. To už dnes nejde. Proto vždy říkám, že hlava tam dělá strašně moc. Mají tam štáb, kde je 150 tisíc lidí, když to přeženu. Mají všechny podmínky, aby se mohli zlepšovat. Jde tady ale o psychiku.

Foto: Rosťa Pfeffer, hcorli.cz

Která mentalita je vám bližší? Česká, nebo kanadská?
Podívejte se, musím říct, že je mi bližší kanadská. To říkám naprosto upřímně a nestydím se za to. Jsem sice kluk z Ostravy a Karviné. I tady mi to dalo do života strašně moc, mám to tu taky rád. Jde ale o to, že v Kanadě si z ničeho moc nelámou hlavu. To tady u nás bohužel nefunguje. 

Vraťme se zpět do současnosti. Jak to vidíte ohledně vaší budoucností?
S panem Oherou jsem si ve Znojmě plácnul, že tu budu do doby, jak budou obě strany chtít. Je to taková oboustranná opce. Jakmile ve Znojmě skončím, končím i s hokejovou kariérou, trenérskou i jakoukoli jinou. Pak se okamžitě přesídlím na Sardinii. Moje představa je taková, že se pak budu přes léto pohybovat na Sardinii a přes zimu v jižním Tyrolsku.

„Jsem poskládaný jako lego, vyměnili mi, kde co. Hlava ale zůstala stejná, takže se můj přístup k životu asi nijak zvlášť nezměnil. S přibývajícím věkem jsem však zpomalil. Užívám si každého dne, umím se radovat z maličkostí.“

 

Čistě hypoteticky. Své rozhodnutí byste nezměnil ani pokud by přišla nabídka z Vítkovic? Tedy z klubu, kde jste s vrcholovým hokejem začínal…
Ne. O mně se celkem ví, že držím slovo, takže tohle rozhodnutí je konečné. Není to nic proti Vítkovicím. Vítkovice a Toronto, to jsou dva kluby, kterým vděčím za hodně, vždycky zůstanou v mém srdci, stejně jako Znojmo, kde se taky cítím velice dobře, ale na této volbě už nic nezměním.

„Za všechno, co jsem v životě prožil, jsem hrozně moc rád. Ničeho , co jsem v životě udělal nelituju. Kdybych to neudělal, tak bych možná litoval, že jsem to nezkusil.“

Prošel jste si velkými zdravotními problémy, které jste zvládl. Změnil se po této zkušenosti váš pohled na život obecně?
Jsem poskládaný jako lego. Vyměnili mi kde co, ale hlava zůstala stejná. Proto se dá říct, že můj přístup k životu se nijak zvlášť nezměnil. Já byl člověk, který měl vždy úsměv na tváři. Tak je to i dnes. Tréma mě minula, nechci říct, že jsem úplný flegmatik, ale z většiny věcí si moc velkou hlavu nedělám.

To mi hodně pomáhá. Já ten overtime hraju už dvacet let, vážím si každého dne. Nehodlám si je kazit tím, že se budu třeba týden v kuse s někým hádat. To ne. Nejsem normální šedesátník, jsou rána, kdy se budím s bolestmi, kdy mě bolí celý člověk, jak se říká, ale jsem rád. Jsem na tomhle světě rád, to je pro mě to nejdůležitější. Navíc mě vždy nabudí kolektiv ve Znojmě. My máme skvělou partu, pro mě je to takový elixír. Ale možná, že je můj pohled na život jednoduší, což je asi dáno také věkem. Zpomalil jsem, vážím si každého okamžiku, každého dne a umím se radovat z maličkostí. 

Úplně na závěr. Prožil jste toho možná víc, než by spousta jiných stihla za tři životy a jste za to pod dojmem našeho rozhovoru předpokládám rád, že?
Jsem. Opravdu nelituju ničeho, co jsem udělal, protože kdybych to neudělal, tak bych možná litoval toho, že jsem to nezkusil. (usmívá se) Já se vždy držel toho, že by se mělo zkusit všechno. Naštěstí jsem za jakéhokoliv stavu měl i určitý pud sebezáchovy. Díky tomu mě některé věci minuly. Jsem nicméně hrozně rád za to, že jsem mohl žít život na plný plyn, s tím vším, co se ke mně za tu dobu navalilo. Za všechno, co jsem prožil jsem hrozně moc rád. Neměnil bych ani svou dobu, kdybych si mohl vybrat, kdy můžu hrát, volil bych zase ta osmdesátá léta. Každá doba má své hrdiny, pro mě to ale tehdy byly krásné časy.

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz