Kdo nehoří, nemůže zapálit srdce malých dětí, tvrdí regionální kouč Dvořák

Foto: hcmotor.cz

Projekt regionálních trenérů rozjel Český hokej v roce 2013 a jeho součástí je světem ostřílený Aleš Dvořák, který vystřídal v hokejové kariéře sedm cizích zemí. Co si ze zahraničí přenáší do aktuální práce? Jak se zbavil nálepky „svazového bonzáka“?

partneři českého hokeje

Mohl byste na úvod povyprávět o vaší kariéře?
Začínal jsem v Českých Budějovicích, hokej jsem hrál po vzoru otce a bratra. Pořád jsme byli na zimáku. I když jsme byli s rodinou v Americe, hráli jsme na malých rybnících. Kromě hokeje jsem hrál i hokejbal, takže to bylo krásné dětství. Ve čtrnácti letech jsem měl těžký úraz kolene, protože jsem moc rychle vyrostl. Všechno okolo tím bylo poznamenané. Odražené menisky, přetrhané vazy, operace slepého střeva, mononukleóza, bylo toho moc... Je s podivem, že jsem hrál hokej tak dlouho. Zdraví se dalo trochu do pořádku a protloukal jsem se životem dál.

Pak jste se vydal do zámoří…
V sedmnácti letech jsem se s Budějovicemi nedohodl na smlouvě a odešel jsem do Kanady, kde jsem hrál dva roky juniorskou ligu. Byl to tvrdý život, přes dvacet kluků jsem se musel probojovat do hlavního juniorského týmu. Musel jsem se protloukat sám, protože placené bylo jenom ubytování a strava. Chtěl jsem se osamostatnit. Tehdy za mnou přijela přítelkyně a dnešní manželka, bydleli jsme sami a já si všechno hradil. Po večerech jsem si musel vydělávat, v Calgary jsme odklízeli sníh, pokládal jsem koberce a manželka myla v čínské restauraci nádobí. Potom jsem šel do profi seniorských soutěží.

„Když jsem hrál v Německu, všechno bylo super, ale Česko zrovna vstoupilo do EU a tam vydali zákon, že hráči, kteří tam nepůsobí více jak dva roky, nemohou pokračovat.“

V těch jste vystřídal opravdu hodně zemí, že?
Vždycky jsem změnu udělal z nějakého důvodu. Historicky hráli Čechoslováci v nižších ligách za nízkou mzdu a za špatných podmínek. Já jsem byl znalý ze zahraničí, takže jsem věděl, že to tak úplně není. Zkoušeli na mě různé finty, že budu hrát jenom za ubytování a za stravu, takže to jsem si vydupal, že ne. To se stalo třeba v Dánsku. Když se nám narodil syn, dostali jsme od klubu byt, který byl v otřesných podmínkách, takže jsem tam angažmá po výzvě ukončil. Manželku jsem odvezl domů a odjel do Itálie. Když jsem hrál v Německu třetí ligu, měl jsem spoustu bodů, všechno bylo super, ale Česká republika zrovna vstoupila do Evropské unie a v Německu vydali zákon, že hráči, kteří tam nepůsobí více jak dva roky, nemohou pokračovat. Byla tam restrikce pracovního trhu, ale třeba Kanaďané a Američané mohli hrát dál, protože měli nějakou smlouvu. Nakonec všechno zlé bylo k něčemu dobré, protože jsem šel do Švédska.

Jak moc teď bohaté zkušenosti z mnoha zemí využíváte při své práci regionálního trenéra?
Jsou to hodně zajímavé zkušenosti. V sedmi zemích světa – Kanadě, Americe, Švédsku, Dánsku, Německu, Itálii, Srbsku – jsem poznal lidi i z druhé stránky. Měl jsem různé sousedy z dalších zemí – emigranty –, bavil jsem se i s dětmi v cizině, kde jsem trénoval. Bylo to moc zajímavé. Kolikrát si myslíme, jak máme vychované děti, ale občas je to i naopak. České děti jsou vlastně trochu nevychované z pohledu toho, jak jsem jiné děti viděl v cizině.

V čem přesně?
Třeba v Itálii si na jídle jdou děti automaticky nandat salát, pokapou si ho octem anebo olejem a samy se před jídlem obslouží, jsou samostatnější. Hlavně jsou ale více bezprostřední, nic není problém, všichni se usmějí od ucha k uchu. Je to tím, že jsou bez stresu. Tady, když jsem trénoval třeba žáky v Českých Budějovicích, koukají, co se kde děje, jsou zakřiknutí a bojí se projevit, aby neřekli něco špatného. Nevím, jestli je to školou, výchovou, tlakem rodičů, kdy se děti možná bojí selhání, ale i tohle je jeden z mých postřehů z cizích zemí.

„Je potřeba snažit se ve všech dětech vzbudit důvěru, všem měřit stejně a být k nim laskavý.“

Je tedy jedna z věcí, na kterou apelujete, aby si děti hokej více užívaly?
Určitě. Víceméně to koresponduje i s myšlenkou svazu, se kterou já se ztotožňuju, a to je padesát procent hry. Není to o tom, že budou z hodiny třicet minut tréninku hrát fotbálek, hokejíček, je to tom, aby cvičení byla založená na hře. Už i souboj jeden na jednoho, dva na dva, tři na tři je hra. Jde o to, aby děti soutěživou formou překonávaly překážky a sebeprosazovaly se. Jde o zábavnější formu učení, která děti více motivuje a ani o tom nevědí. Jsou v zápřahu a více se toho naučí.

Mohl byste zmínit další věci, které se snažíte předat při svých návštěvách?
Jednu z věcí, kterou se také řídím, mi řekl kamarád a bývalý československý emigrant: „Každý chlap by měl být tátou všem dětem na světě.“ Je potřeba snažit se ve všech dětech vzbudit důvěru, všem měřit stejně a být k nim laskavý. Dítě má od začátku dobré srdce. Kluci i holky poznají, když to na ně trochu hrajete. Trenér může být přísný, ale musí být spravedlivý. Děti to potom vrátí v chování i v tom, jak přistupují k tréninku.

Pocítil jste tohle i ve své aktuální práci, když skoro každý den potkáváte jiné děti?
Pocítil. Už od začátku, co jsem v projektu regionálních trenérů, raději chodím na led vždycky, když to jde. Když vidím, že by to klubu mohlo pomoci, občas i trenéři chtějí nějakou změnu, domlouváme se a vedu tréninky. Děti mě vidí a je to hlavně legrace, vždycky je chci ale i něco nového naučit. Je na nich vidět zápal a že reagují jinak, což potvrzují i trenéři a rodiče. Všimnou si změny a impulzu pro děti.

Jak moc vás tohle těší, že vás neberou podle slov vašeho kolegy Bořka Hanzlíka jako inspektora ze svazu?
My nechceme být inspektoři. Když jsem začínal, přijel jsem do jednoho města, kde věděli, že pracuju na svazu, a už se děsili „Jé, bonzák.“ Od začátku jsme museli přebudovávat tyhle vztahy. My jsme právě naopak prodlouženou rukou sportovního oddělení na svazu. Aby profi trenéři žáků – v projektu „Trenéři žáků Českého hokeje“ už jich je asi sto padesát – s jakoukoliv maličkostí a dotazem nezahlcovali sportovní oddělení v Praze, tak se to přes nás koriguje. Máme určité pravomoci, v rámci kterých jim můžeme pomoci. To se i děje, zprostředkováváme, aby si kluby pomáhaly, řešíme multisportovní turnaje i samotné tréninky. Příklad za všechny: Když jde trenér studovat licenci A nebo B, mají ode mě za úkol, aby mi zavolali, že budou pryč, já tam přijedu a udělám třeba tři tréninky za něj. Jsme servismani svazu pro trenéry a mají v nás partnery, výsledkem úspěchu je, když jsem jejich rádce a kamarád.

„Když jsem začínal, přijel jsem do jednoho města, kde věděli, že pracuju na svazu, a už se děsili: ‚Jé, bonzák‘.“

Jak dlouho vám trvalo nastavit takhle pozitivní vztahy?
Určitě to trvalo minimálně půl roku, než se na mě změnil pohled. Byl jsem tam nový, i když jsem trénoval v Budějovicích a kontakty jsem měl. Když někdo přijede s autem Českého hokeje na zimák, všichni zvednou oči a čekají, co bude. Není to o tom, že budeme někoho trestat a vyhrožovat. Na druhou stranu zvěrstva v uvozovkách, která se děla dřív, už se nedějí. V jižních Čechách se to rapidně zlepšilo. Trenérům žáků a malých dětí musím jenom poděkovat za spolupráci, protože je to rok od roku lepší.

V čem si váš region vede dobře při výchově malých hokejistů?
Musím říct, že jedni z nejlepších trenérů i díky projektu svazu jsou právě u nejmenších dětí. Je potřeba říct: „Kdo nehoří, nemůže zapálit srdíčko malého sportovce.“ U dětí většinou chlapi nic nemají a jsou to ty tatínkové. K tomu jsou i naši profi trenéři, kteří jsou naší pravou prodlouženou rukou. Mají za úkol, aby se plus mínus dodržoval systém padesáti procent her, aby tlačili děti do pohybu a dobře využívali minuty na ledě.

„My Češi jsme mistři v negativizmu.“

Organizujete ze své pozice i nějaké vzdělávací akce jenom v rámci regionu?
Ano, dělal jsem pro kluby, které spadají pod můj region, v Budějovicích takový seminář i s účastí na ledě se skills koučem Michalem Brošem. Trenéři si tam dovednosti museli vyzkoušet na sobě, potom byla debata a přednáška Michala Broše. Říkal, na co máme apelovat, aby se děti zlepšovaly, od kdy mají dovednosti ještě více zlepšovat a podobně. Když si to trenéři vyzkoušeli na sobě, daleko více to budou předávat dětem. I tohle je součástí naší práce, kdy aktivně provádíme trenéry podobnými sklills programy, aby se to lépe naučili a přenos k dětem byl potom snadnější.

Zmiňme i negativa. Na čem je nejvíce potřeba pracovat?
My Češi jsme mistři v negativizmu. Taťka přijede domu se synem po zápase a maminka se zeptá, jak hrál. Odpověď bývá: Nehrál špatně. Nevíme, jestli je to pochvala, nebo pohanění. Zlepšit by chtělo jenom pár věcí. U minihokejů a malých žáků jsou při zápasech nezkušení rozhodčí, kteří se to ale taky někde musí naučit. Občas se stane nějaká chyba, že se upískne, nepískne faul a podobně, ale co se potom děje v hledišti ze stran rodičů, babiček a dědečků... Pořvávají na rozhodčí rádoby vtipné poznámky, to není na místě. Já osobně, když to vidím, jdu a zeptám se fanouška, rodiče, proč to dělá, když je to mladý kluk, který potřebuje získat zkušenosti. To je jeden z příkladů.

A další?
Někteří z nás známe, že rodiče mají bohužel své dítě radši, když dá jeden a více gólů, než když má radost z přihrávky a nedá žádný gól. Potom tam přijde třeba nějaká odměna, když dá gól, a jsou naštvaní, když se dítěti třeba tolik nedaří. Je potřeba děti pořád podporovat, i když se jim nedaří, být na zimáku a užívat si každý zápas.

Je váš region v něčem speciální oproti ostatním?
Rodí se tady spousta šikovných dětí. A musíme si uvědomit, že český hokej dělají menší kluby, mezi které patří v mém regionu například Písek, Tábor, Jindřichův Hradec, Strakonice, Český Krumlov a další, které jsou zásobárnou velkých klubů. Do starších žáků by měli kluci zůstávat doma, držet se máminy sukně a vyrůstat v domácím prostředí, aby na ně byl dozor, neflákali školu, učili se a vyrůstali ve zdravém prostředí. Můj názor je takový, že přestup do většího klubu dává smysl až někde v dorostu, kdy by měl zase být nějaký try out. Byl bych pro, aby došlo ke zrušení tabulek a po podpisu profesionální smlouvy kluby dle vývoje hráče a počtu odehraných sezon dostaly za výchovu hráče nějaké peníze.

„Musíme si uvědomit, že český hokej dělají menší kluby, které jsou zásobárnou velkých klubů.“

V Českých Budějovicích a v Jindřichově Hradci máte po dvou klubech. Funguje tam všechno dobře?
Třeba Jindřichův Hradec je specifický v tom, že je tam tradiční klub Vajgar, ale jenom s A-mužstvem a pár kluky z juniorek, jinak jsou tam ostatní na hostování. U dětí de facto skončil. Z historických důvodů se oddělili Střelci, kteří jsou ve městě dominantní. Apeloval jsem, aby se kluby spojily a změnil se třeba název, což je jedno, ale bohužel se tak stále neděje. Spíše si okopávají kotníky. Je to ke škodě celého města, protože Jindřichův Hradec na nábory obou klubů vyprodukuje i sto dětí, to je neuvěřitelné číslo. V Českých Budějovicích je tradiční Motor, který má kompletní skladbu kategorií, a Budějovičtí lvi, kde uvidíme, jak to bude. Kluby si tam nekonkurují, každý má svoji základnu, ale čeká se, jak to dopadne s prodejem haly u Pouzara, kde je nový vlastník. Budeme věřit, že vyjdou klubu vstříc a nezvednou drasticky nájemné, aby mohl klub dále pokračovat.

Máte na závěr nějaké poselství?
Přeji si, aby každý z nás šel příkladem, ovlivňoval svým chováním ostatní a nastavilo se rovné a příjemné prostředí k životu i ke sportu. Aby se všichni těšili na každý trénink, kontakt se spoluhráči, s trenéry a celkově kabinou. Aby se navrátily lepší mezilidské vztahy, což se projeví ve společnosti a na našich dětech.

Share on Google+

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz