První dojem, to byla divočina! říká o exotické štaci Hrubec. Proč v Číně mluví česky?

Foto: hawk.ru

29. října 2019, 15:44

Václav Jáchim

(RIGA, od našeho zpravodaje) V létě vyrazil na první zahraniční štaci kariéry, Šimon Hrubec posílil čínský Kunlun a zatím si tenhle krok nemůže vynachválit. "Posunulo mě to dál, po hokejové i osobní stránce obrovská zkušenost," povídá nadšeně v lotyšské metropoli, kam svěřenci trenéra Frasera dorazili po utkání v Podolsku.

partneři českého hokeje

Časová pásma mění hráči Kunlunu jako kosmonauti, v letadlech jsou jako doma. "Je to náročné, ale mně to nevadí. Když to jde, usnu všude," vykládá z vesela opora jarních mistrů republiky. "Čínu beru jako velkou příležitost. Chtěl jsem do KHL a tohle přání mi vyšlo," dodává spokojeně.

V klubu už působíte přes tři měsíce. Splnilo angažmá očekávání?
Mile mě to překvapilo. Nejsem ten typ, který by se bál. Ale nevěděl jsem, do čeho jdu. Prioritou pro mě byla KHL, ve hře se objevily tři nebo čtyři týmy. Některé to odřekly, pak neměly zájem, nakonec to vyšlo na Čínu. Já do KHL jednoznačně chtěl. Chtěl jsem chytat a zabojovat o to. Takže jsem si řekl, že to holt vezmu přes Čínu. Vzpomínám si, že do extraligy to bylo podobné. Také svým způsobem nejdelší cestou.

Čína, to už je slušná exotika. Měl jste o ní aspoň základní představy?
Já věděl maximálně to, že v Číně vynalezli střelný prach. A že se tam dělají veškeré možné věci. Člověk ví, že tam žije miliarda lidí, jediný kontakt v mém případě byl, že na každém výrobku svítilo Made in China. Když to ale vezmu s odstupem, sám jsem byl překvapený, jak jsem se s tím srovnal. Protože Praha pro mě dosud byla velikým městem.

Měl jste obavy před první cestou do Číny?
Lhal bych, kdybych tvrdil, že ne. Pokud jdu do neznáma, určité obavy tam jsou. Po pravdě jsem vůbec netušil, co mě ohledně života v Číně čeká. Měl jsem jen velmi strohé informace i o tom, jak to funguje v klubu. Něco mi řekl Tomáš Kundrátek, bohužel jsem ani nečetl rozhovor Tomáše Marcinka na Bez frází. On hrál v Kunlunu první rok, jen jsme se o tom zběžně bavili v kabině. Ten docela nadával, prý vůbec nevěděli co a jak. Teď je to jiné, všechno se změnilo k lepšímu. Běží to na profesionální úrovni. Když to porovnám s Třincem, což je u nás špičková organizace, tak nenajdu nic, co bych v Třinci neměl. V Číně do toho dávají velké peníze, v Šenženu i v Pekingu jsou skvělé zimáky.

Foto: Aleš Krecl, Český hokej

Kde jste si našel bydlení?
Nechtěl jsem v centru, ale poblíž stadionu. abych nemusel na tréninky dojížděl třeba hodinu a půl. Bydlím asi 15 až 20 minut na dojezd. V Čechách jsou taxíky docela drahá záležitost, ale tam ne. Jedna jízda stojí třeba 30 korun, tím pádem nic neřešíte. Kdyby snad někdo chtěl šetřit, autobus stojí tři koruny. A pak je k dispozici ještě kolo. To pořídíte asi za čtyři koruny (směje se).

Kdy za vámi přijela rodina?
Je to asi 14 dní. My jsme teď na tripu a rodina zůstala v Číně beze mě. Ale přes českou ambasádu jsem si tam našel kamarády, ze Slovenska a z Čech. Moje žena teď tráví čas se slovenským párem, který tam žije a pracuje.

Říkal jste, že Praha pro vás byla velkou metropolí. Jak jste si zvykl na Peking?
No, teď když přijedu do Prahy, bude mi připadat jako vesnice. Pamatuju si, jak jsem si říkal, že bych v Praze nikdy nebydlel. Jak je velká a tak. Teď? Po téhle zkušenosti? To vám povím, že Praha zase není tak špatná.

Co vás jako první napadlo po příletu do Pekingu?
Divočina! To bylo první, co jsem měl v hlavě. Otevřely se dveře letadla a dýchlo na mě ohromně vlhké a teplé prostředí, protože bylo léto. Chvíli jsem si myslel, že mám zamlžené okénko, ale pak jsem zjistil, že to je smog. Možná kombinovaný s ranní mlhou.

Jak vypadá pohyb na ulicích Pekingu? Jste víc obezřetnější v té záplavě lidí a aut?
Při přecházení určitě. Tam něco jako pravidla moc nefunguje. Oni v tom umí žít, jsem překvapený, jaký v tom chaosu mají systém. Nejhorší věc, kterou při přecházení můžete udělat, je, že začnete panikařit a uhýbat. Je třeba nastavit si rychlost a jít. Šoféři v tom umí chodit. Sice troubí na všechny a na všechno, ale objedou vás.

Řídíte v Číně?
To ne. Možná bych to dal, ale musel bych si pořídit nějakou starou škodovku. Protože to je fakt síla. Vedení klubu nám doporučilo, ať autem nejezdíme. Protože by pak jen řešili pojistné události.

Zvykl jste si na tamní stravu?
Docela ano. Ale je zvláštní, že oni snídají, obědvají i večeří pořád teplá jídla. Přijdete na snídani a tam jsou smažené nudle, smažená rýže, pekingská kachna. Najít šunku se sýrem je skoro nadlidský výkon.

Jak vypadala adaptace po hokejové stránce. Byly začátky jiné?
Hodně, opravdu hodně jiné! Agent mi říkal, že v podstatě jdu do kanadského týmu. V tom mám štěstí, díky tomu do sebe dostanu mentalitu hráčů NHL. Hráli ji trenéři Fraser, Kasper i Rus Kovaljov, v NHL působila řada spoluhráčů. Z hlediska startů a zkušeností máme jeden z nejlepších týmů v KHL, což je ale dané tím, že nemáme jen pět cizinců jako ruské týmy. Každopádně - přístup k tréninku a životosprávě, to je úžasná zkušenost. Něco úplně jiného, než jsem znal.

Foto: Aleš Krecl, Český hokej

Co vaše dojmy z letních společných tréninků?
Individuální letní přípravu jsem si dělal sám, pod dohledem Tomáše Cibulky v Budějovicích .Absolvoval jsem to poprvé v kariéře a měl z toho dobrý pocit. No jo, jenže my pak šli s Kunlunem poprvé na led a já si říkal: "Buď jsi zapomněl chytat, nebo jsou tihle hráči někde úplně jinde!" V Čechách jsem byl zvyklý, že jsem dostal góla z každé desáté střely. Tady? Ze začátku jsem chytil tak každou třetí. Nechápal jsem, co se děje. Bylo to dané začátkem sezony. Mozek v létě vypnul z postřehu, pak chvíli trvá, než zase najedete. Ale stejně jsem si říkal, co budu dělat v zápasech proti CSKA nebo Petrohradu. Jenže mozek je hrozně chytrý, zvykne si. Dneska už je to v pohodě.

Platí v Kunlunu také jiná intenzita tréninku, než na jakou jsou hráči zvyklí v Tipsport extralize?
Ani nejde tak o to, jak je trénink poskládaný. Tohle může být tak nějak podobné. V Třinci se pod Varaďou dře, o tom žádná. Ale tady to bylo ještě na vyšším levelu. Navíc všechno umocňuje přístup hráčů. V Čechách je morálka taková, že trénink odjedu na 70 procent a v zápase pak přepnu na 100 procent. Jenomže to nejde. Kanaďané šlapou na maximum pořád. To je něco! Za tohle jsem ohromně rád. Už jenom kvůli tomu je skvělé, že jsem ten krok s KHL udělal. Tyhle tři měsíce mi daly hrozně moc. Momentálně se cítím vůbec nejlépe za celou kariéru.

I když se s kolegou Jeremy Smithem perete o pozici brankářské jedničky?
Ano. Ale to by bylo i jinde, v ruských klubech. Řeknu vám, že ať jsme hráli proti komukoli, neviděl jsem v lize špatného brankáře. My se v klubu střídáme, to je pravda, jsem za to jenom rád. Smitha v klubu podepsali dřív, já šel svým způsobem do pozice dvojky. Poslední dva zápasy jsme vyhráli, takže se to neměnilo, ale jinak se točíme opravdu pravidelně. Což je super.Musím po pravdě říci, že jsem na začátku cítil, jak mě asi brali. Nějaký kluk z extraligy. Čech... Možná to bylo takové, že bude chytat Smith, a jen když bude potřebovat odpočnout, dáme tam toho Čecha. Dlouho ani nevěděli, jak se jmenuju. Ale pak mi dali zápasy a teď od hlavního trenéra cítím důvěru. Kolikrát přijde a podá ruku, to je fajn.

Jaký je trenér gólmanů Dusty Imoo? Kdysi chytal za japonský národní tým a později měl na starost brankáře Los Angeles Kings.
Ten je také skvělej. Hodně mi připomíná Jardu Kameše. Já mám takový osobitý humor, trenéra jsem špičkoval ve stylu, že chytat za Japonsko není žádná výhra. No, moc to nechápal. Tak jsem mu vysvětloval, že si fakt dělám srandu úplně ze všeho. S Jardou Kamešem jsme po sobě šli celých sedm let. Imoo na to nebyl zvyklý. Hned mi posílal svoje statistiky z olympiády v Naganu, kde byl tuším pátý mezi gólmany a pod sebou měl i Mika Richtera (směje se). Máme skvělý vztah, je to pohodář jako Jarda Kameš v Třinci. Hodně dbá na to, abychom byli psychicky v klidu. Žádné stresy. Chce, aby ta naše brankářská skupina fungovala. Abychom byli ve své bublině a moc neřešili nic jiného.

V kabině se mluví anglicky, to je jasné. Ale co čínština? Umíte nějaká čínská slovíčka?
Řeč se neučím, i když nějaké výrazy se hodí. Číňané jsou v tomhle zvláštní. Vědí, že jste cizinec, ale stejně přijdou a začnou na vás prášit čínsky a ještě se diví, že jim nerozumíte. Snažil jsem se jim odpovídat anglicky, jenže pořád jeli tu svou. Dneska už s nimi mluvím česky, protože nic jiného nemá smysl (směje se).

Dokážete něco přečíst?
Vím, jak vypadá nápis VCHOD. V tom znaku je takový čtvereček. Ale jinak asi nic. Mám velký respekt k přítelkyni kamaráda, co tam žije. Studuje čínštinu, umí plynně. Klobouk dolů.

Foto: Lukáš Filipec, hcocelari.cz

Jste rád, že v týmu působí krajan Andrej Šustr a můžete si podebatovat v mateřštině?
No jasně, jsem. Andrej žil dlouho v zámoří, dělám si z něj legraci, že je víc Amík než Čech. Furt někde lítá s Kanaďany. Ale samozřejmě, je to fajn, že tam je. Když potřebuju, hned pomůže.

Myslíte v Číně na reprezentaci?
Určitě ano, nároďák je pro mě vždycky číslem jedna. Byl jsem strašně hrdej, že jsem se mohl zúčastnit mistrovství světa na Slovensku. Kdyby přišla jakákoli další pozvánka, budu mít radost, i kdybych měl jet přes půlku světa.

Předpokládám, že jste na dálku v kontaktu s kamarády z Třince.
Nejvíc s Jardou Kamešem, pořád mu posílám svoje zápasy. K tomu mi názor řeknou Dusty Imoo a také můj táta. Dostanu tři zpětné vazby, což si profiltruju a vyberu to podstatné. Jinak mě samozřejmě zajímá, co se děje doma. Kouknu na Oceláře, občas se špičkuju s Vladem Draveckým. Mrknu také, jak si vede Motor. Kvůli tátovi. No, musím přiznat, že se mi po Čechách občas zasteskne.

Tak daleko od domova se není co divit.
Jasně. Nejraději si na Čechy vzpomenu, když někde objevím plzeňské pivo. Což je v Číně ohromně těžké. I trenér Fraser mi říkal, jak vzpomíná na Prahu, že v životě nepil lepší pivo. Povídám mu: "Ale kouči, já už v Pekingu dvě restaurace s plzeňským našel." Hned se ptal: "Jo, a kde?" Je mi líto, tohle mu neřeknu. Nerad bych ho tam totiž potkal (směje se). Né, teď je to pro mě stejně passé. Restaurace jsou daleko, jet dvě hodiny na pivo, to nejde. Možná bych to mohl udělat tak, jak jsme občas my Češi zvyklí. Tedy vyrazit s pet lahví, načepovat a pak si nalít doma u televize.

Máte v Číně dostatek času věnovat se charitativnímu projektu Saves Help?
Docela výhodný je časový posun. S mým kamarádem Michalem si rozdáme úkoly. Když spí, já řeším, pak si to prohodíme. Mým úkolem je kontaktovat brankáře, aby ti kluci přesně věděli, do čeho jdou. Jsem rád, že se i ozývají sami. Máme Čechy a Slováky, je tam i jeden Rus, kterého doporučil Kuba Kovář. Ví, že peníze půjdou k českým nebo slovenským adresátům, ale odpověděl, že mu to vůbec nevadí. Domluvili jsme se, že aby se to dobře počítalo, tak každý zákrok bude za desetikorunu. Loni to velká většina kluků navýšila, dala i víc. To je na tom fakt pěkný.

Dá se říci, že vás brankáře projekt pomohl spojit?
Je to tak. Máme na whatsappu skupinu a tam se řeší všechno možné. Kdo má jako rituály, jak se komu daří. Jsou tam srandy ve stylu, že když někomu nevyjde utkání, tak hned čelí poznámkám, že by měl platit spíš za obdržené góly. Myslím, že se nám brankáře povedlo spojit. Dřív to bývalo dost konkurenční, panovala určitá rivalita. Teď jsme ve stadiu, že chytáme proti kamarádům.

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz