Vzdělání je nutné. Myšlenka duální kariéry se mi moc líbí, hlásí Číhal

Foto: univerzitnihokej.cz

Do středečního derby proti HC Masaryk University nastoupí hokejisté VUT Cavaliers Brno s podobiznou Svatopluka Číhala na hrudi. Coby jediný zástupce ULLH se tak připojí k dobročinnému projektu Legenda pomáhá. Volba kavalírů byla jednoznačná, vždyť někdejší vynikající útočník a později trenér byl vždy zosobněním propojení sportu a vzdělání.

partneři českého hokeje

„Myšlenka duální kariéry se mi hodně líbí. Přál bych, aby naše univerzitní liga došla ke svému americkému vzoru,“ říká v první části obsáhlého rozhovoru jihomoravský rodák, který svou hráčskou kariéru spojil především s brněnskou Kometou.

Jak se stane, že kluk z Lužic u Hodonína válí deset let za Kometu Brno?
Do sedmnácti let jsem hrál doma v Lužicích. Ve druhém ročníku na gymplu mi došlo, že jestli se chci s hokejem dostat dál, budu muset do Hodonína. Tam byly dokonce dva mančafty, oba v druhé nejvyšší soutěži: vojenská Dukla a Slovan. Dostal jsem se do A-týmu Slovanu a hrál tam dva roky. Po gymplu jsem pokračoval na ekonomce v Břeclavi. Sice jsem měl odklad nástupu na vojnu, ale klub mě nenahlásil a nechal mě v Dukle. Zůstal jsem tedy „doma“, což jsem v té době kvitoval. Objevily se nějaké nabídky, velký zájem měl Slovan Bratislava, kam už dříve přešel Václav Nedomanský, a také Sparta a Zlín. Ale už v prvním ročníku vojny si mě vyhlédl František Vaněk, který v té době trénoval Kometu Brno. Ta pro mě byla vždy jako Real Madrid.

Plácli jste si hned?
Přiznám se, že na jednání s panem Vaňkem jsem si vůbec netroufl jít. Místo mne tam šel trenér Dukly Hodonín Miloslav Havlát, který mi přestup domluvil. Věděl, že bych na schůzce asi ani nepromluvil. Bylo to v hotelu Grand, já seděl u vedlejšího stolu a pan Havlát se bavil s Kometou. Podepsal jsem jakousi předsmlouvu a zbývající rok a půl na vojně jsem věděl, že půjdu do Brna.

Byl to tehdy klasický postup? Potenciální posily skautovali trenéři klubů?
Bylo to tak. Nevypadalo to jak dnes, kdy na tuto činnost mají kluby skauty nebo manažery. Člověk na sebe musel upozornit a mít v nižší soutěži nějaké výsledky. Náš konkurent byly tehdy Vítkovice, za které hrál Jarda Mec. S tím jsem se přetahoval o titul nejlepšího střelce.

Foto: univerzitnihokej.cz

Kometa tehdy měla největší slávu 50. a 60. let za sebou. A i když už neměla takovou sílu, stále na ni bylo nahlíženo jako na velké jméno a favorita. To asi nebyla jednoduchá role, viďte?
Přesně tak. V dětství jsme Kometu a její tituly sledovali. Když jsem do Brna přišel, už jsme bohužel na místní legendy nenavázali. Asi jsme neměli takovou kvalitu a také jsme ze začátku ani nedostali šanci. Spolu s Karlem Nekolou, který přišel z Březinky, jsme byli po velmi dlouhé době dva mimobrněnští hráči, kteří do Komety přišli. Trochu nás zadupávali, coby bažanti jsme si zobli svoje. Byli tady mazáci, co měli třeba osm mistrovských titulů. Bylo to těžší, dva roky jsme bojovali, ale pak už jsme museli Kometu táhnout. Navíc se udála ještě jedna nepříjemná věc.

Povídejte…
Měl tady být jak Richard Farda, tak Václav Nedomanský, ale oba emigrovali. Tím jsme přišli o dva nejlepší centry v republice. Pro mužstvo to znamenalo obrovské oslabení, museli jsme bojovat. Ale na titul jsme v Brně jako naši předchůdci už nedosáhli.

Pocítili jste absenci dvou hráčů i jinak, než na ledě?
To, že Nedomanský s Fardou utekli, hodně zamíchalo kartami. Byly to opravdu pojmy. Na prstech jedné ruky bychom spočítali podobně kvalitní centry v lize. Když jsem pak četl jejich anabázi, vůbec to neměli jednoduché. Samozřejmě tenkrát byl problém dostat se ven. Měli jsme reciprocitu s tehdejší Jugoslávií, kam jsme jezdili v létě na soustředění s rodinami. A to se hodně proklepávalo. Pokud jsme jezdili sami, nikoho to moc nezajímalo.

Museli jste úřadům hlásit, s kým a o čem jste se v zahraničí bavili?
Jak to bylo doopravdy, to dodnes nevím. Ale říkalo se, že s námi vždycky jede nějaký revizor. Nikdy jsme to ale nepocítili. I zájezdy do Švédska nebo Finska byly bez problému, nikdy jsem pak na žádném výslechu nebyl. Přitom jsme se tam setkávali s našimi lidmi, to problém nebyl.

Nejvyšší soutěž tehdy hrálo dvanáct mužstev, z toho tři byly ze Slovenska. To musela být obrovská konkurence na každou pozici…
A ještě k tomu se hrálo na tři pětky. Šlo o nějakých dvě stě padesát hráčů v republice, mezi které jste se musel dostat. Také kompletní reprezentace hrála doma. Já se dostal jednou s odřeným hřbetem do B-týmu. V Kometě jsem hrál v útoku s Karlem Nekolou a Zdeňkem Mrázem, později s Liborem Havlíčkem. Pokud jsme chtěli dělat body, museli jsme přehrávat právě všechny ty reprezentanty. Člověk hrál proti Pospíšilům, Ebermannům, Lukáčům, Šťastným… Nedá se říct, že bychom neobstáli, ale skvělí hráči už vyrůstali jinde. Éra Komety, která byla u konkurence neoblíbená, skončila.

Přitom jednou jste byli mistrovskému titulu velmi blízko, vzpomínáte?
Ano, to byl v roce 1971, hned v mé první sezoně v Kometě. Vyhráli jsme základní část, ale do toho na svazu rozhodli, že prví čtyři mančafty budou hrát play-off. Mimochodem první dva zápasy jsme hráli na ledě hůře postaveného mužstva. Dopadlo to tak, že ve finále jsme prohráli s Duklou Jihlava. Dalších deset let jsme play-off v soutěži neměli, tohle rozhodnutí přišlo v momentě, kdy jsme vyhráli ligu.

Foto: univerzitnihokej.cz

Na ledě jste se potkával i s Ivanem Hlinkou. Jaký z vašeho pohledu byl?
Byl to vynikající hráč. Staral se o svoji hru, nemůžu na něj říct nic špatného. Byl to lídr. V té době byli v každém mužstvu rozdíloví hráči a my proti nim hráli. V Bratislavě bratři Šťastní, v Plzni Ebermann, nadupané byly Pardubice nebo Jihlava. No a Litvínov měl Hlinku s Bublou. Deset let jsme proti sobě nastupovali. Na Litvínov mám hezkou vzpomínku, vstřelil jsem tam první hattrick.

Jak jste později Hlinku vnímal coby trenéra?
Byla to ohromná osobnost. Měl respekt u hráčů. Čerpal hodně ze svých hráčských zkušeností. Ze své podstaty měl takový respekt, že dosáhl toho, čeho dosáhl.

Dres Komety jste oblékal v podstatě deset let. Nikdy vás nelákalo změnit působiště?
V tehdejší době nebyly přestupy moc obvyklé. Působiště měnili spíš kluci, kteří se v nějakém týmu moc nechytli. A navíc, vyvázat se z klubu, to nebylo jen tak. Kdyby mě Kometa nechtěla pustit, dostal bych dvouletý distanc. Politika přestupů byla úplně jiná. Ozval se třeba Zlín, který ale z ligy sestupoval a pak se vracel. Když jsem hrál v Brně první pětku, byl jsem spokojený. Ať to bylo, jak to bylo, mužstvo stále mělo zvuk. Navíc jsem vždycky chtěl být tělocvikář. Tak jsem hned druhý rok v Brně začal studovat zeměpis a tělocvik. Školu jsem měl blízko, tak jsem byl v Brně spokojený.

A později jste dokonce nastoupil na sportovní fakultu coby odborný asistent…
V roce 1976 jsem školu absolvoval a i když jsem ještě hrál, už jsem externě pomáhal s výukou. Najednou mi bylo třiatřicet let a v tehdejší atmosféře jsem byl už starý hráč. Paradoxně jsem měl podle statistik svoji nejlepší sezonu. Na katedře tělesné výchovy se zrovna uvolnilo místo, což se stávalo jednou za pět sedm let. Jelikož mě znali, řekli mi: Buď nastoupíš letos, nebo musíme vzít někoho jiného. Věděl jsem, že v hokejové kariéře mě čeká maximálně rok a takové místo na vysoké škole bylo velmi pěkné. Po čtyřech letech jsem přešel na elektro fakultu, kde jsem působil jako odborný asistent a šest let jsem vedl vysokoškolský klub.

Za VŠ Brno, předchůdce pozdější Techniky a svým způsobem i VUT Cavaliers Brno, jste dokonce i hrál. Jak se vám vedlo?
Byli jsme vyloženě vysokoškolský klub, všichni hráči byli studenti. Nebyl tam jediný civil. A pokud ano, tak tři nebo čtyři zkušení hráči a zbytek studenti. Hráči měli stipendia, vydupal jsem jim výzbroj, hokejky. Člověk kolem toho musel samozřejmě lítat, přesvědčit nějaké lidi. Ale já jsem na fakultách neměl špatnou pozici, protože bývalých hráčů tam nebylo moc. Musím říct, že mi vycházeli vstříc. Celá osmdesátá léta nebyl problém takový klub zabezpečovat.

Kolik na vás chodilo fanoušků?
Bylo ta jako později na Technice. Hodně rodiny hráčů. Tady v Brně je to komplikovanější pro ty, kteří nejsou v Kometě.

Foto: univerzitnihokej.cz

Ale v roce 1990 vás Kometa zavolala, když potřebovala udržet nejvyšší soutěž…
Byl jsem tehdy na fakultě a s Kometou už neměl nic společného. Klub se dostal do baráže, kde bylo šest mančaftů, a Kometa první čtyři zápasy prohrála. Přišli za mnou, já nebyl ničím zatížený, šel jsem do toho. Byla to krátká epizoda. Od začátku jsme byli domluvení, že budu v Kometě jen na těch šest zápasů jako určitý impuls. Vyhrávalo se, ale neuhráli jsme to, i když sestupovali jen nejhorší dva. Prohráli jsme v Nitře a na Slovanu a bylo po všem. Za ty první čtyři zápasy měli už všichni namleto. Zároveň se v té době otevřely hranice a já šel do zahraničí.

Trénoval jste v Itálii, Švýcarsku, později také v KHL. Musel jste se trenérské řemeslo učit, nebo jste hodně čerpal z hráčské kariéry?
Čerpat z hráčských zkušeností šlo dřív. Když už jsem byl na fakultě, přihlásil jsem se do Prahy na trenérskou „A“ licenci. Jako bývalý hokejista a vysokoškolský asistent jsem tři roky jezdil do Prahy a studoval. Bylo to opravdu nezbytné. V mých očích je potřeba najít určitý poměr mezi teorií a praxí. Trochu hendikep mají trenéři, kteří jsou na tom po teoretické stránce velmi dobře, ale nikdy hokej nehráli. Nemají na to takzvaně nos. Kolikrát jsem měl připravený nějaký trénink, ale když jsem uviděl atmosféru v šatně, bylo mi jasné, že by neměl svoji validitu. Musel jsem na to zareagovat. Toto jsme my bývalí hráči uměli lépe vycítit. Ale bez vzdělání bych jen z podstaty bývalého hokejisty nevyžil.

Přitom někteří bývalí hráči se ohání tvrzením, že přece trenérské vzdělání nepotřebují, protože hokeji za ta léta takzvaně rozumí…
To říkají proto, že je pro ně hodně těžké to „áčko“ udělat, například časově. Navíc k tomu potřebujete maturitu. A pokud si ji hráč v mé době neudělal před kariérou, měl to pak těžší než studovat vysokou školu. Musel do školy chodit čtyřkrát týdně na celé odpoledne. Byly s tím velké komplikace. Zkoušky na „A“ licenci jsou už vyloženě vysokoškolské. Já měl výhodu, že mi uznali všechno z brněnského studia, dělal jsem pouze specializaci, hokejové zkoušky a státnice. Ale pedagogiku a psychologii mi pan profesor Kostka uznal z Brna.

Líbí se vám myšlenka dnešní české univerzitní soutěže a duální kariéry?
Vždycky jsem byl pro studium. Když mi hráč řekl, že má studijní povinnosti, pokaždé jsem se snažil mu vyjít vstříc. I hráče v Kometě jsem v průběhu sezony uvolnil na světovou univerziádu, třeba Jirku Sedláčka. Získal tam medaili, takže má vzpomínku. Vždycky jsem tvrdil, že vzdělání je nutné. Myšlenka duální kariéry se mi líbí hodně. Přál bych, aby naše univerzitní liga došla ke svému americkému vzoru. Tam je to samozřejmě ještě někde úplně jinde. Aby kluk mohl hrát a vzdělávat se, to je teď potřeba dvojnásob. Znám plno hráčů, kteří nešli ani do učení, a ve třiceti letech nastala panika: ježišmarjá, co já budu dělat? Jsem proto rád, že takováto soutěž nyní v Česku funguje.

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz